Posledních více než 20 let naplňuje veškerý můj volný čas sport, konkrétně sportovní střelba. Jsem členem Sportovně střeleckého klubu (SSK) Třebeš Hradec Králové, kde působím jako dobrovolný trenér, především mládeže (v mládí jsem pracoval s dětmi jako pionýrský vedoucí a po 15leté přestávce jsem se na „stará kolena“ v roce 2000 k práci s mládeží vrátil), jsem funkcionář na klubové (jednatel) a krajské (místopředseda krajského sdružení ČSS) úrovni, rozhodčí.

I dnes se hraje s »legionářskou kartou«

O československých legionářích v Rusku se znovu mluví, staly se z nich jakési ikony současného režimu. Prý byli bojovníky proti »komunismu«. Vy jste se touto problematikou hodně zabýval. Vnímáte to také tak?

Historická interpretace působení čs. legií ve Velké válce se jeví jako sinusoida. Počátkem první republiky nekritický obdiv a posléze závist. Jeden z předních »mužů 28. října« Alois Rašín na smrtelné posteli označil atentátníka za neuspokojeného legionáře. Lidé jim záviděli státní službu na poště, dráze, teplé místo v úřadech, a dokonce v tabákové továrně. V době hospodářské krize závist budily trafiky a flašinety. Většinou šlo o zapálené vlastence a za německé okupace se stali předmětem ostré represe. Byli statečnými členy Obrany národa a zahraničních armád. Našel se i koukol typu Emanuela Moravce. Po únoru 1948 se o legiích většinou mlčelo, někteří jednotlivci neunikli i perzekuci. K jisté morální satisfakci došlo až koncem 60. let minulého století zásluhou tehdejšího prezidenta generála Ludvíka Svobody.