
Není od věci si občas připomenout křesťanské legendy. Třeba tu, jak syn boží chodil se svými učedníky pěšky v prostém plátěném hábitu a opáncích, kázal pod olivovníkem a dělal zázraky. Třeba ten s chlebem, rybami a vínem. Zatímco ti, co se na jeho jméno odvolávají dnes, jezdí v luxusních limuzínách v ornátech zlatem vyšívaných a kážou svoje učení v chrámech uměleckými skvosty zdobených. Inu, je to věc jejich věrohodnosti v očích věřících. Přesněji řečeno: byla by to jejich věc, kdyby nebylo největšího tunelu v dějinách našeho národa – tzv. církevních restitucí. Také heslo „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ by znělo přesvědčivěji, kdyby církev, zvláště ta svatá katolická, začala vracet potomkům svých věřících desátky a odpustky, která z nich leckdy surově vymámila. Jazykem dnešní propagandy řečeno prostě: o něž je staletí okrádala.