Na korbě náklaďáčku s rudoarmějci do Prahy

Rozhovor Moniky Hoření s pamětnicí Martou Svobodovou Kolesovou, divadelní herečkou

marta kukleny w  U ženy se to nesluší, ale pro tento rozhovor má váš ročník narození velký význam - 2. března jste totiž oslavila 98. narozeniny. K vašemu úžasnému jubileu vám jménem redakce blahopřeji a hned se zeptám:
* Jak vám slouží zdraví?
Tak jako těm, kterým je přes 90 let, támhle něco bolí, tuhle píchne, ztrácí se zrak, sluch apodobně. Ale snažím se každý den chodit hodinku venku, aby mi sloužily nohy, než odejdu... (směje se)
* Platí tedy ve zdravém těle zdravý duch?
Ano, to platí. Doporučuji všem, aby chodili denně na vzduch, i když je pandemie. Člověk se musí provětrat a protáhnout, to je nutnost. Chodím v okolí svého bydliště.
* Chodíte sama, nebo s někým?
Chodím sama a pak také s děvčaty z Levicového klubu žen a KR Českoruské společnosti v Hradci Králové. Organizuje nás Hanička Žatečková a takto společně s úsměvem měříme kilometry.


* Jste jednou z oceněných členek KSČM v loňské anketě Ocenění Žena roku. Jak vás to potěšilo?
Moc mě to potěšilo. Děvčata mě navrhla, a myslím, že jsou jiné ženy, které dělají všeho více než já. Ale mně to bylo řečeno takto: »Tys dělala hodně dříve, kdy jsi šla z funkce do funkce, tak si to zasloužíš.« A to je pravda, z funkce do funkce jsem šla (směje se).

* Když jsem u zdraví, co očkování proti koronaviru?
Už jsem byla očkována koncem února a pokračování mě čeká v květnu.
* Poznala jste na vlastní kůži první Československou republiku. Jaké máte na ni vzpomínky?

Vzpomínky mám různé. První republika se velice idealizuje. Republice bylo pět roků, když jsem se narodila. Rodiče byli chudí, tak i já jsem patřila k těm chudým. Republika byla chudá, protože Rakušané, co mohli, z naší země vyvezli. Já pocházím z havířské rodiny, můj dědeček a strýc byli havíři, kteří pracovali v kladenských dolech. Dědeček nebyl nikde politicky organizován, ale byl to tzv. socan, což bylo tehdy hanlivé označení. Byl to člověk sociálního a pokrokového smýšlení.
Socan – to je i dnes hanlivé označení. Dědeček mě nenechal pokřtít, tak jsem »pohanské dítě«. Ale ve 12 letech jsem se pokřtít nechala. Vidíte, a vůbec to nevadilo mému světovému názoru.
Vyšla jsem pětitřídní občanskou školu, pak absolvovala měšťanku, poté tzv. pokračovací školu ve svém oboru a vyučila jsem se dámskou krejčovou. Mezitím jsem stále někde recitovala, hrála ochotnické divadlo, tady se ukázaly mé vlohy a láska pro divadlo. Já se za neděli naučila básničku a hned v pondělí jsem ji ve škole s elánem recitovala.
* Také jste cvičila?
V té době existovaly Sokol, JPT - Jednotná proletářská tělovýchova a DTJ. Já jsem chodila cvičit do DTJ – Dělnické tělovýchovné jednoty, což byla sociálnědemokratická sportovní jednota. Pamatuji si, že jsem chodila v pondělí a ve čtvrtek. Cvičení se mě drží celý život. Dodnes každý den čtvrt hodiny cvičím. A velmi bych doporučovala všem rodičům, aby své děti vedli k nějakému sportu nebo aspoň cvičení, protože to je pak bude provázet jako pozitivní koníček po celý život.
* Jak jste prožívala nástup fašismu?
Velice těžce jsme prožívali již Mnichov. Chodili jsme k pomníkům, zpívali československou hymnu. Těžce nás to zasáhlo. Dnes si uvědomuji, že Mnichovem začala druhá světová válka. Hitler už měl tehdy vše připravené a rozmyšlené, jak se dostane do Polska a poté na Sovětský svaz. To mně již bylo 15 let a začala jsem malinko politicky uvažovat.
Těžkou ztrátou byl skon prezidenta T. G. Masaryka. Čtrnáctého září 1937 jsem šla do školy, to mi bylo 14 let. Byl takový pochmurný den. Přišla jsem do třídy a tam už učitelé plakali a říkali nám: »Pan prezident Masaryk zemřel.« Země se jakoby zapotácela, a přitom vám bylo takové ticho všude! Takový smutek byl, jako kdyby lidé cítili, že se něco hrozného blíží... Němci čekali, až Masaryk zemře...
* Tato pieta za Masaryka byla celospolečenská?
Ano, lidé různých společenských vrstev – tedy s výjimkou českých a německých fašistů – plakali, truchlili nebo se sklonili před majestátem smrti. My z Kladna, kde jsme bydleli, šli na nádraží, kterým projížděl smuteční vlak. A tam jsme se s panem prezidentem loučili.
Patnáctého března 1939 – to už mi bylo 16 let – nás obsadili Němci. Na Kladno před radnici přijížděla německá auta a kladenští Němci – na Kladně bylo mnoho továren, v nichž byli zaměstnáni také němečtí odborníci – je radostně vítali.
* Jak to na vás působilo?
Velmi živě si pamatuji, že jsem ten den procházela právě kladenským náměstím. Byla zima, mokro, sněžilo, i počasí plakalo! Prakticky vzápětí, jak němečtí okupanti přijeli, začali zavírat naše lidi, vlastence. Mimo jiné i kladenského starostu Františka Pavla (1869-1939), kterého jsem znala z osobních setkání, když jsem chodívala po městě a potkávala jsem ho. Byl to krásný vysoký pán.
* Co se dělo ve vašem životě za protektorátu?
Za protektorátu jsem se učila dámskou krejčovou a bydlela v Hnidousích na Kladensku, dnešní Švermov, součást Kladna. Bylo nás několik děvčat, která jsme chodila pěšky na Kladno – některé děvče ke švadleně, jiné ke krejčímu do učení. To trvalo tři roky.
Když mi bylo 19-20 let, zapojila jsem se do komunistické odbojové skupiny mladých lidí Předvoj. Myslím, že jsem poslední žijící kladenskou členkou Předvoje. My jsme se všichni neznali, pracovali jsme ve trojkách, kvůli konspiraci. Teprve po válce jsme se všichni přeživší členové a členky Předvoje setkali. Mnozí z našich kolegů po osvobození vykonávali různé veřejné funkce, pracovali jako učitelé, novináři, významní veřejní pracovníci. Předvoj – to byla líheň naší budoucí inteligence.
* A vy jste znala někoho z té skupiny Předvoj, která byla zavražděna Němci těsně na sklonku války 2. května 1945 v Malé pevnosti Terezín?
Ne, tyto mladé lidi jsem osobně neznala. Byla jsem ve skupině Karla Pomajzla. Znala jsem jen Ungermana a Švejcarovou. Odboj jsme dělali jako přes divadélko, kdy jsme sehráli několik představení. Učili jsme se marxismu, a jak by se mělo postupovat po válce. V naší skupině na nás velice zapůsobilo úmrtí našeho člena Jindřicha Pavlise, který po návratu z Terezína dostal tyfus a zemřel v kladenské nemocnici na selhání srdce.
Začala jsem pracovat v kožešnictví, což mi nesvědčilo, protože se mi začaly zaprašovat plíce a můj známý lékař – primář dr. Bedřich Švestka, pozdější velvyslanec v Jugoslávii a Alžírsku a rektor Karlovy univerzity, mi doporučil, že musím z tohoto řemesla odejít. Tak jsem byla zaměstnána celou jednu sezonu v kuchyni ve Mšeném-lázních. Tím, jak jsem se pracovně přemístila, vypadla jsem z té přímé odbojové činnosti. Když gestapo řádilo a zavíralo členy Předvoje v »mé« skupině, tak jsem byla naštěstí mimo. Nejdříve gestapo sebralo Karla Pomajzla, pak Ungermana, mučili je. To už jsem zase byla jinde zaměstnána, v jednom hotelu, také v kuchyni. Sebrali i Naďu Švejcarovou s její babičkou Rozálií Hajníkovou (1874-1951), která byla za první republiky komunistickou senátorkou. Vlastně náhodou gestapo po mně nešlo. Víte, já toho neudělala v odboji tolik, jako ti, které jsem vyjmenovala. Jim patří navěky čest a úcta.
* Pocházíte z Kladna. Jak jste zaznamenala tragédii v blízkých Lidicích?
Desátého června 1942 jsem byla nasazena Němci na stromkách v křivoklátských lesích. Byl to krásný slunný den, a náhle takhle smutný... Po práci jsem seděla na kládách před domem, v kterém jsme bydleli, a najednou ke mně přistoupila kuchařka a řekla mi: »Teď jsem slyšela,
že Němci zlikvidovali Lidice.« Bylo to opravdu děsivé.
* A co radost v den osvobození?
To mi bylo již 22 let. A k tomu vám řeknu zážitek.
Když nás rudoarmějci osvobodili a přijížděli dopoledne 9. května 1945 na Kladno, tak my s kamarádkou Marií Kurešovou je pochopitelně také vítaly. Jela kolem nás různá vojenská auta Rudé armády a mimo jiné také jeden malý náklaďáček. Na korbě stál sovětský voják a volal na nás »děvušky, děvušky!«, a tak jsme s kamarádkou na sebe mrkly a skočily na ten náklaďáček. Auto totiž jelo velmi pomalu. A představte si, že jsme s ním dojely na té korbě až do Prahy.
S vojákem jsme si povídaly rukama nohama. Ale také pár slovíček rusky už jsme uměly. Zjistily jsme, že tento rudoarmějec má děti, bylo mu asi 50 let. Takto jsme ve slavnostní náladě jeli z Kladna do Prahy asi hodinu. Všude, kudy jsme projížděli, stáli lidé, kteří osvoboditele s velkou radostí vítali.
* Kde jste v Praze s přítelkyní vystoupily?
Na Malé Straně, na Klárově. Když jsme seskočily z auta, tu jakýsi německý voják z nějakého domu, z vysokého patra nebo z půdy, na nás střílel. Byl tam vysoký sloup, za který jsme se schovaly. Naštěstí.
Pak jsme šly s kamarádkou pěšky na Vinohrady, kde pracoval náš společný kamarád. Na Vinohradech, musím konstatovat, vítající lidé nestáli. Tam už se nebojovalo, ale střílelo. Tedy my jsme s přítelkyní čekaly na našeho kamaráda venku před jedním vinohradským domem a najednou zase někdo po nás střílel. Takže považte, my jsme s kamarádkou Marií mohly být dvakrát mrtvé!
Tím dokládám na svém příběhu, že v Praze se 9. května 1945 střílelo. Dnes, když nad tím přemýšlím, si říkám, jak jsme byly odvážné.
* Slyšela jsem, že jste se podílela na výsadbě »stromu Miroslava Svobody« pojmenovaného na počest syna Ludvíka Svobody Miroslava, jenž byl zavražděn Němci v koncentračním táboře Mauthausenu. Je to tak?
Ano, ty stromy sázeli královéhradečtí pionýři-vodáci u řeky Orlice, kde měli svou vodáckou základnu. A já tam při té příležitosti recitovala. Jeden ze stromů byl symbolicky věnován Mirečku Svobodovi. A protože jsem se jmenovala za svobodna také Svobodová, právě mě zaujal strom vysazený na počest Mirka Svobody. Každý strom symbolizoval nějakého hrdinu, který zahynul ve druhé světové válce. Ale nevzpomínám si, že by stromy měly nějaké trvalé cedulky se jmény. Přesný rok, kdy jsme ty stromy sázeli, si už žel nepamatuji. Odhaduji, že to bylo v 60. letech.
* Jaká byla vaše cesta k divadlu?
Na Kladně jsem ochotničila od 16 let. Ještě ve válce jsem začala navštěvovat kurzy herectví, které vedla paní Marková Nekolová, emeritní členka Národního divadla. Ta se mnou nastudovala několik rolí, monologů apod. Byla to ona, která mi doporučila, abych se o divadlo zajímala profesionálně. Prý ať si napíšu do nějakého divadla, zatím menšího, kde získám zkušenosti, radila mi.
Hned po válce spolu s dalšími mladými jsem zakládala nejen Svaz mládeže, ale také svazácké divadlo Rotor. Prostě do divadla jsem byla celá žhavá. A co se týče mé profesionální herecké dráhy, tak nejprve mě pozval ředitel Mareček, bývalý barytonista, komunista a výborný člověk, do náchodského divadla. Uvědomte si, že jsem neměla hereckou školu. Tak tehdy to bylo tak, že takoví herci absolvovali určité profesionální zkoušky, kdy je zkoušeli herci z Národního divadla. Posuzovali náš jevištní projev, hlas, herecké schopnosti apodobně. No, a já tehdy prošla. Měla jsem dvě zkoušky, v Náchodě a Opavě.
A tak začal můj profesionální herecký život. V náchodském divadle jsem hrála dvě sezony, pak následovalo mnoho dalších scén: Hanácké divadlo Přerov – to už jsem byla provdána za Radka Kolesu. Poté jsem byla v angažmá v Opavě. Ve Slezské Opavě se nám narodila dcerka. Dále vedla má herecká dráha do Šumperku, kde se zakládalo Oblastní divadlo. Pak Beskydské divadlo v Novém Jičíně, no, a když jsem z tohoto angažmá po sedmi letech odcházela a režisér to ohlašoval divákům, hlediště spontánně zahučelo »ne«! Až mně tehdy vyhrkly slzy dojetí.
Poslední má herecká štace byl Hradec Králové, kam jsme odešli s manželem. To divadlo, kde jsem byla v angažmá, se dnes jmenuje Klicperovo, původně neslo název Oblastní a nějakou dobu také Divadlo Vítězného února. Angažmá jsem tam nastoupila v roce 1959 a působila tam plných 30 let! Těsně před listopadovým převratem jsem dala výpověď a přiznám se, že jsem tušila, že něco přijde. Byla jsem aktivní v komunistické straně i dalších organizacích, takže bych to v listopadu 1989 pěkně schytala. Někdy v průběhu roku 1989 mi jedna přítelkyně, Luba Pelarová, řekla: »Marto, ty jsi ještě u těch komunistů? Prosím tě, vypadni tam odsud, budou vás brzy věšet«!
* Které byly vaše nejvýznačnější role?
Já mohla hrát královny, princezny i služky a ženy z lidu. V Hamletovi jsem ztělesnila královnu, ale také hlavní roli v Tylově Tvrdohlavé ženě.
V Dámě s kaméliemi a Věci Makropulos jsem ztvárnila komorné. Můj herecký rejstřík byl široký. Myslím, že jsem byla dobrá krajská herečka.
* Ale přinášela jste kulturu lidem z venkova, z malých měst. To je nesmírně cenné, jakou činnost jste »na oblasti« a na mnohých zájezdech se souborem dělali. Oslovila vás také někdy televize?
V ostravské televizi jsme byli dvakrát, ale jako celý soubor Beskydského divadla. Dnes už je to jiné, i herci z malých divadel se dostanou do televize, ale za mé kariéry dostat se do televize bylo zkrátka mnohem složitější.
* Recitace je váš koníček?
Ano, od dětství jsem recitovala a stále recituji. Mám doma fůru knížek mnoha a mnoha básníků, a když mi je někdy těžko, vezmu si nějakého básníka, začtu se a hned je lépe. Mám ráda Jiřího Šotolu a Jaroslava Seiferta. Naposledy jsem recitovala předloni na Prvního máje a na 9. května. Loni už to nebylo možné kvůli pandemii. Jinak jsem to činívala ráda. Našla jsem vždy nějakou báseň a recitovala jsem ji třeba děvčatům v Levicovém klubu žen.
* Vy jste ale stále aktivní, navzdory věku. Kde?
Jsem členkou LKŽ, od 18. května 1945 členkou komunistické strany, také Českého svazu bojovníků za svobodu. A v životě jsem zastávala funkce i v odborech.
Mé členství ve Svazu bojovníků za svobodu považuji za velmi důležité, protože si vážím odkazu prezidenta Edvarda Beneše. Byl to on, kdo upozorňoval, že se jednou po válce najdou lidé, kteří budou převracet historii a tvrdit, že těmi, kteří trpěli, byli Němci. Stalo se také, že Československá republika byla rozdělena, což jsem též nesla velmi špatně. Však uvědomme si, že Češi osvobodili Slováky od Maďarů, a to právě vznikem společného státu. Na odkaz společného státu dvou bratrských národů také nejde zapomenout.
21 7 3 tgm marta emilk ww* Vás nebolelo, že se v poválečném, přesněji poúnorovém období nehovořilo pozitivně o Masarykovi a Benešovi?
Masaryka jsem viděla osobně přes vrata v Lánech. Ale k vaší otázce: Ano, vadilo mi, že se o nich nemluvilo dobře a že tohle komunistická strana dopustila. Ale myslím, že nyní se to dalo do pořádku. Já si vážím obou, Beneše i Masaryka. Beneš sice nebyl takovou osobností jako T. G. Masaryk, byl menší postavy, měl nepěkný hlas, ale dokázal předvídat. V tomto směru byl také velkou osobností. Mám radost, že nyní bydlím v Hradci Králové na třídě Edvarda Beneše.
* Chodíte po tomto světě již 98 let. Za co jste životu vděčná?
Že jsem mohla zažít velké osobnosti, jak jsem již uvedla. Nemohu zapřít 40 let trvání socialistického státu. Jsem ráda, že jsem v té době mohla žít, že jsem to zakusila, a vím, že by to mohlo do budoucna pokračovat, ale socialistické hnutí se musí oprostit od všech nešvarů. Pokrokový mírový rozvoj společnosti, kdy na prvním místě stojí člověk, bych přála i mým potomkům. Mám jednu dceru a ta má dvě děti, a dále mám čtyři pravnoučata, dvě holčičky a dva kluky. Jedna holčina chodí do anglické školy, ostatní do základní školy, prozatím.
Moc ráda čtu a dožívám svůj život. A přeji všem čtenářům a čtenářkám Haló novin jen to nejlepší. Ať se setkáváme jen s dobrými lidmi a ať se nám všem dobře dýchá!

10.03.2021 Haló noviny - Monika HOŘENÍ

skola2 319 x